Vlastní dějiny hradu

Když se prales , který pokrýval okolí Kynžvartu a Žandova daleko na východ , západ a jih , začal pod sekyrami waldsassenských a tepelských klášterních osadníků , jakož i egerlandských sedláků a přistěhovalců ze sousedních východních Frank prosvětlovat , došlo také k výstavbě hradu Kynžvartu. Toto určení není sice doložené prameny , ale bylo by to možné proto , že trvání hradu před touto dobou by nemělo žádný význam. Teprve zřízení obchodní cesty z Tepelské vrchoviny , která vedla kynžvartskou dolinou do Chebu , učinilo stavbu hradu potřebnou. Využití hradu jako mýtní a celní stanice vyplývá z toho , že ještě dnes se louka pod zříceninou jmenuje "Mýtní louka" a lesní potůček , tekoucí pod zámeckým vrchem "Mýtní potok". Patrně byl hrad postaven k opevnění říšské hranice za některého z posledních Štaufů , kteří drželi Chebsko a okolí Kynžvartu. Byl mu udělen čestný název "Králova stráž". V mnoha pramenech a starších historických pracích je hrad jmenován také Königsward , Kunswyerd , Kunswart , Kunigeswart , Kinschwart , Khungeswart , Thungerswart.

Podle listiny v klášteře Teplá měl Kynžvart patřit v první polovině 13.století pánům z Hohenberka. To vyplývá z listiny , podle které se Konrád z Hohenberka , leník císaře Friedricha II. vyrovnal s klášterem Teplá dne 21.srpna 1242 o "veškeré zboží vsi Žandova". K tomu patřil také Kynžvart. Po vymření rodu Hohenbergů (naposled se objevuje v listině z roku 1285 Künzel z Hohenberka) připadl jejich majetek opět říši. Od ní ho dostal landkrabě Gebhard z Leuchtenberka , který propůjčil Kynžvart dále spřízněným Nothaftům-Hartenberkům. Tato linie Hartenberků (dnes Hřebeny u Krajkové) , která na konci 13.století dosáhla držení Kynžvartu , se od té doby psala většinou "z Kynžvartu". Tak jsou v darovacích listinách tepelského kláštera jmenováni k roku 1303 Tuto z Kynžvartu , vedle něj 1305 jakýsi Albert , Engelhart a Jindřich. V roce 1350 je zmíněn v historických listinách Woytig (Albrecht) z Kynžvartu , sedící na Žandově , v letech 1361 , 1370 pak Tuto , Kumpert , Jaroslav.

Zdá se , že ze všech těchto jmenovaných pánů z Kynžvartu v žádném případě nebyli všichni královskými fojty hradu Kynžvart. Patrně to byli majitelé tzv. rytířských domů , které stály na úpatí Zámeckého vrchu , a v okolí měli své usedlosti.

Zmínění Engelhard nebydlel v rytířském domě jako bratři Tuto , Albrecht a Jaroslav , ale byl hradním pánem Kynžvartu. Jelikož byl bezdětný , prodal hrad spřízněným Nothaftům a stáhl se zpět do Bavor. 3. srpna 1373 změnil Kynžvart opět majitele , neboť bratři Albrecht , Petr a Hans Nothaftovi z Thiersteinu ho prodali za 700 kop pražských grošů Boršovi z Rýzmburku. O tom je ve Vlastivědě politického okresu Planá z r. 1896 otištěna následující část kupní smlouvy:
"….kynžvartské hradiště , se všemi lesy a se všemi cly a veškerým panstvím , které ke Kynžvartu patří , dále jeho celá tvrz Amonsgrýn s vesnicemi , mýty , mlýny , poplužními dvory , s doly ať zlatými , stříbrnými , měděnými , cínovými , olověnými , železnými hutěmi nebo prádelnami , s hrdelními soudy , církevními lény , manskými lény , manstvími a lesnictvími atd. , s daněmi , platy , desátky , divokým právem , honitbami , rybníky , rybništi atd. , jak je jejich otec , pan Albrecht Nothaft , o zvěčnělého pana Engelharta z Kynžvartu koupil a jim odkázal."

Pánové, kteří v první polovině 14.století seděli na Kynžvartě , byli s bavorskou větví Hertenbergů v úzkých příbuzenských vztazích , a tak není divu , že stáli na straně Ludvíka Bavora.

Naproti tomu chebští drželi z politických a hospodářských důvodů s Karlem. Když pak tento byl zvolen králem a uslyšel , že páni na Kynžvartu často číhali na chebské kupce a přepadali je , poslal asi v roce 1347 z Chebu trestnou výpravu proti "loupežnému sídlu" , jež pak po dvouměsíčním obléhání bylo dobyto a zničeno. Držitelé Kynžvartu utekli do Bavor , ale po smrti Ludvíka (11.10.1347) se vrátili a pokusili se hrad znovu postavit. Když se to Karel VI. dozvěděl , vydal 6.1.1349 v Altenburku radě Chebu následující dopis:
"Dozvěděli jsme se , že je snaha znovu postavit Thungerswart , a jelikož tento hrad byl označen za loupežné sídlo , nařizujeme důrazně při naší milosti , že vám stavba není povolena , ale jestli se tak stane , braňte a chraňte , když to ochrání váš život a majetek , budem tomu opravdově nápomocni."

Kynžvartští z tohoto stanoviska poznali , že jedině úplné poddání se může zachránit jejich majetek v Čechách , a tak se poddali. Král Karel je vzal na milost a 2. ledna 1350 dal lénem Kynžvart Engelhartovi a Žandov Vojtěchovi. Od té doby přestal být Kynžvart německým říšským územím.

Jak již bylo uvedeno , získal v roce 1373 Kynžvart Boreš z Rýzemburku. Ten seděl na hradě Amonsgrýnu , hodinu vzdáleném od Kynžvartu , zvaném později Boršengrýn (Borschengrün). Posledně jmenovaný hrad a území Kynžvartu prodal pak v roce 1392 Zikmundu Hulerovi. V roce 1398 došlo znovu ke změně majitelů , neboť v listině z 1.června téhož roku , vydané v Koblenci , udělil král Václav IV. rytíři Hynčíku Pluhovi (Hincik Pflug) , správci na Störensteinu , povolení znovu stavět na hoře , kde stával hrad Kynžvart. Prosba byla Hynčíku splněna pod podmínkou , že hrad bude vždy otevřen českým králům a v době nebezpečí přijme zeměpanskou posádku.

Když se to chebští měšťané dověděli , stěžovali si u krále Václava IV. Jejich dopis začínal takto:
"Milý milostivý pane! Dovídáme se , že pan Hynčík Pluh staví na hoře v Kynžvartu , což bylo velké loupežnické sídlo , pročež bylo zbořeno a my máme list o tom , že nemá být znovu postaveno. A je všem našim milostivým zeměpánům škodlivé…"Král Václav IV. přikázal sice dopisem purkrabímu a chebským úředníkům , že mají bránit a chránit měšťany před bezprávím , avšak Hynčík Pluh , králův milec , nechal vyzvednout hrad Kynžvart v nové nádheře.

Po smrti Pluhově (1401 pohřben v královském sále) připadl Kynžvart tepelskému klášteru , ale již v roce 1412 byl opatem Rackem spolu s Chodovou Planou prodán císaři Zikmundovi za 2000 kop českých grošů.

Císař Zikmund zastavil brzy na to Kynžvart svému věrnému dvornímu soudci Jindřichu z Plavna za 16 416 rýnských zlatých. Jindřich , purkrabí míšeňský , hrabě na Hartenštejně , pán Plavna , patřil k nejvěrnějším přívržencům císaře Zikmunda a jako takový byl pronásledován husity a jeho državy byly častým cílem jejich tažení. 31.října 1429 hlásí "Niklas fras fogt zu Kunigswarth" městské radě v Chebu varování , které mu přišlo od purkrabího ohledně husitů. 6. prosince 1429 prosí tentýž "Niklas fras , voit auf Kunigesswarth" chebskou radu , aby mu v případě , že by husité přišli , poslala pomoc. Z dopisu rady Chebu radě Erfurtu vyplývá , že husité přišli teprve následujícího roku. Dopis zní takto: "Unde we erfaren unde vernemet eigintlich unde hin des auch gantz berichtet , dat die gen. Hussen vor die Widen und dat Land heryn vor uns komen unde sek med uns unde dem flote Koningisswart des von Blauen vorsoken unde erbeiden megen". Zdá se , že Kynžvart při tom vyšel dobře.

Známý znalec hradů Heber o tom říká: "Purkrabí z Míšně na sebe přivodil pomstu kališníků tím , že jim odmítl vydat zajatého barona Smila Holického ze Šternberka a byl jimi proto pronásledován , takže nakonec v tísni našel útočiště na svém hradě Kynžvartě a za poloviční zázrak mohl považovat , když vítězstvím zpití nepřátelé táhli od Chebu kynžvartským sedlem na Teplou , aniž si jeho ohroženého azylu sebeméně všimli."

Do této doby spadá také sňatek Margarety z Plavna , dcery kynžvartského hradního pána , s junkerem Hynkem Krušinou ze Švamberka. Margareta dostala Kynžvart věnem. Tak , když Jindřich I. , purkrabí míšeňský v roce 1446 zemřel , získal jeho zeť Hynek Krušina kynžvartského panství a jeho syn zdědil jako Jindřich II. , purkrabí míšeňský , rodové sídlo. Krušina byl jedním z nejváženějších baronů v Čechách a podílel se aktivně na všech zemských záležitostech. V prosinci 1448 propůjčil stejnojmenné pod hradem ležící tržní osadě "úplně čisté právo ve všech věcech , na věčné časy". Současně ustanovil svého bratra Jana ze Švamberka , pána na Rokycanech , kastelánem kynžvartského panství , jenž pak po Hynkově smrti (1453) sám přijal zástavní území a městečku Kynžvart dal právo vaření a výčepu piva. Jan ze Švamberka dlouho Kynžvart nevlastnil. Již v roce 1465 ho dal zpátky pánům z Plavna , kteří potom jako členové Zelenohorské jednoty utvořivší se proti Jiřímu Poděbradskému , vedli z Kynžvartu ozbrojený odboj.

Ve sporu , který nově vzplál roku 1490 mezi městem Loktem a pány Šliky , stál Jindřich III. z Plavna jako spojenec pánů z Gutštejna na straně Lokte. Tento svár skončil smírem 4.března 1506.

Ještě téhož roku vyhlásili mocní Gutštejnové válku králi Vladislavovi II. Jindřich III. z Plavna stál na straně krále.

Během této války Gutštejnové Kynžvart dobyli a poškodili. 1506 ovšem museli bratři Gutštejnové panství Kynžvart jakožto léno královské komory znovu odstoupit králi. Král Vladislav ustanovil ve smlouvě , uzavřené s českými stavy v Prešpurku (Bratislavě) , že žádný český královský hrad nesmí být bez zvláštního svolení zemské šlechty králem ani zastaven , ani prodán. Tak zůstal Kynžvart víc než čtvrt století v držení České koruny.

Když pak císař Ferdinand I. chtěl v roce 1534 vyplatit Kladsko a znovu spojit s Čechami , avšak neměl k tomu potřebné peníze , požádal na právě zasedajícím zemském sněmu (2.března 1534) stavy , zda by mohli nejvyššímu kancléři Hansi (Hanušovi , Hynčíku) Pluhovi z Rabštejna a jeho synovci Kašparu Pluhovi doživotně zastavit města Tachov a Kynžvart a nedaleko Plané ležící Neudorf (Trstenice) , získanými penězi vyplatit důležité hrabství Kladsko , a tak své otčině dopomoci ku prospěchu. Stavy k tomuto návrhu svolily: hrad Tachov byl zastaven za 26 091 zlatých , hrad Kynžvart (patrně myšleno celé panství) za 18 460 zl. a ves Neudorf u Plané za 4 214 rýnských zlatých oběma výše jmenovaným baronům doživotně a bylo to zaneseno do zemských desek. Hans Pluh držel také Bečov a Rabštejn. Zemřel již 14.srpna 1537 v Praze , kde leží pochován v chrámu sv.Víta. V zástavním držení ho následoval jeho synovec Kašpar. Ten byl jedním z hlavních vůdců českých stavovských vojsk ve šmalkaldské válce proti císaři Ferdinandovi I. Po bitvě u Mühlbergu (1547) , českým stavovským vojskem nešťastně prohrané , utekl se svým přítelem Albinem Šlikem do Saska. Ferdinand I. vynesl nad Kašparem Pluhem klatbu a jeho zboží nabídl královské komoře. Do roku 1558 seděli na Kynžvartě dvá královští hejtmani , Miškovský a Mezewadt z Budyšína. Toho roku , 10.října , propůjčil Ferdinand I. panství Kynžvart pánům Jindřichu , Zdeňkovi a Jáchymovi , bratřím ze Švamberka za stejných podmínek , jako je dříve přenechal pánům Pluhům z Rabštejna.

Tak uplynulo 15 let , hrad Kynžvart mezitím ve všech částech velice zchátral , a jelikož byla nutná oprava , obrátili se bratři Švamberkové o potřebné peníze na český zemský sněm (1574) , který jim poukázal 500 kop grošů. Když Jáchym ze Švamberka , prezident české královské komory , purkrabí Chebu a Stříbra , 10. prosince 1574 v Praze zemřel , užívali kynžvartskou zástavu oba jeho bratři Jindřich a Zdeněk a děti zesnulého. Ti také potvrdili 14.srpna 1575 městysům Kynžvartu a Žandovu jejich dříve obdržená privilegia. Po té , co bratři Jindřich a Zdeněk ze Švamberka zemřeli bezdětní , spravovali zboží Kynžvart jako právoplatně ustanovení poručníci Jáchymových nezletilých dětí Jáchyma ze Švamberka rytíři Hans Weikhard , hejtman kynžvartského panství a Krištof von Globen na Těšově. Císař Rudolf II. ale brzy na to hrad Kynžvart vykoupil a v roce 1583 jej prodal jako dědičné vlastnictví rytíři Jindřichu Krištofu Zedwicovi z Libé. Předtím však patřilo jeho bratru Johanu Sebastianovi jako nájemci Švamberků. O něm říká náhrobek , který je zazděný v podvěží kynžvartského kostela , toto: "anno 1585 (nečitelné) abents Zwischen 5 und 6 uhr Starb der Gestreng Edl und Ehrnwest Hans Sebastian von Zedtwitz uff Liebenstein , Inhaber der Herrschaft Königswart oberst Rath und Burggraf zu Eger. Dem Gott genad". (Anno 1585 večer mezi 5. a6. hod. zemřel přísný a ctihodný pán Hans Sebastian von Zedtwitz z Libé , majitel panství Kynžvart , vrchní rada a purkrabí v Chebu. Bůh mu buď milostiv).

V roce 1591 nechal Heinrich Christoph von Zedtwitz v přítomnosti církevních otců Mikuláše Krause , Pavla Wasta a Klementa Pachmana sepsat církevní inventář , do kterého byly zahrnuty i polnosti , které měly patřit současnému kynžvartskému faráři.

Když roku 1618 vypuklo v Praze povstání většinou protestantských stavů proti císaři Ferdinandovi II. kvůli jeho nedodržování práv , stál syn držitele Kynžvartu na straně hraběte Jindřicha Matiáše Thurna. Pravděpodobně byl , plným jménem Johann Sebastian , popraven v Praze 21.června 1621. Tak bylo panství Kynžvart roku 1622 císařem zkonfiskováno a odhadnuto i s hradem na 36 536 kop , 22 grošů a 2 dvoucenty míšeňské. V téže době a z téhož důvodu byly Hansi Schirndingerovi odňaty vsi Velká a Malá Hleďsebe a připojeny k panství Kynžvartu. Kynžvartské panství bylo ale již 23. května 1623 zastaveno bratrům Johannu Reinhardovi (dómský probošt v Mohuči) , Karlovi (chórový biskup v Trevíru) , Emerichovi (pán dómu v Trevíru) , Wilhelmovi (zakladatel winneberské linie a hradní pán v Chebu) a Lotharovi (císařský říšský dvorní rada) svobodnému pánovi z Metternichu. Pocházeli z Porýní a byli přísní katolíci. Této okolnosti mohli vděčit za to , že jim 10. dubna 1630 na základě jejich žádosti císař Ferdinand II. panství Kynžvart prodal za cenu , stanovenou v konfiskačním protokole. Noví majitelé se zdržovali většinou na svých rodových zámcích v Porýní a jedině Wilhelm pobýval občas na Kynžvartě. Ten také měl být zajat Švédy , když se 21.května 1647 vraceli od Chebu. Švédský velitel Wrangel poslal tehdy 170 setnin proti Kynžvartu , aby dobyly tamní šance. Ty byly císařskými velice silně obsazené , takže Švédové museli odtáhnout s nepořízenou. 12. srpna téhož roku vyrazil Wrangel znovu proti Kynžvartu a hrad i průsmyk obsadil. Potom nechal v okolí dnešní vsi Valy několika stovkami shromážděných sedláků navršit mohutně opevněné šance a zanechav zde silnou posádku , táhl dále na Planou. 23. října 1647 se náhle objevil císařský plukovník Lawon de la Coranna , plzeňský velitel , s 500 jezdci a 7 000 arkebusíry před kynžvartskými valy a odsřeloval je ze dvou polních děl a dvou moždířů tak silně , že se Švédové 25. října ve čtyři hodiny odpoledne museli vzdát. Zajatci , mezi nimiž byl i jeden kapitán , jeden poručík , jeden praporčík a padesát mužů , byli odvedeni do Plzně. Kynžvart zůstal až do začátku dubna 1648 v rukách císařských. Tehdy se vrátil švédský velitel Chebu , plukovník Coppy , s 1 200 muži před hrad a nechal severovýchodně od něj nasypat val , nazývaný dodnes Švédské šance , a začal starý hrad tak silně ostřelovat , že jeho posádka se po třech hodinách musela vzdát. Během palby se hrad vzňal a od té doby zůstal v troskách. Pánové z Metternichu se do Kynžvartu po třicetileté válce vrátili a v údolí vedle panského dvora si postavili nový zámek.